Narodila se 28. července 1928 a po Státní grafické škole vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v malířském ateliéru prof. Emila Filly. Od knižních ilustrací došla k obrázkovým knihám zamýšleným jako umělecký objekt. V prostorových kresbách užívala nejen papír, ale i třeba drátky a provázky, které její projev oživovaly. Pohybovala se na pomezí užitého a volného umění, učila a vystavovala v mnoha zemích světa, kde dosáhla skutečného uznání ještě dřív než doma.
Květa Pacovská se za léta, co jsem ji znal, skoro neměnila. Byla pořád stejně štíhlá, mluvila příjemným nevzrušeným hlasem, měla smysl pro řád, ale i pro jemnou hravost. V jejím ateliéru bylo všechno přesně uspořádané, ale ne zas až tolik jako u jejího muže Milana Grygara. Oba se navenek chovali podobně, v tom se zřejmě vzájemně ovlivňovali, působili přátelsky a přitom s lehkým odstupem. Myslím, že si vždy pečlivě vybírali, s kým budou spolupracovat a s kým se setkávat. Zřejmě museli mít velmi harmonický vztah. Aspoň na mě to tak působilo. Květa si byla vědoma svých nesporných uměleckých kvalit, které se projevovaly nejen v ilustracích, jimiž se proslavila, ale také v hravých objektech z papíru či kovu, které vytvářely určitý mezistupeň mezi její užitou a volnou tvorbou.
Neměla ráda zmatek, ale její prostředí rozhodně nepůsobilo nijak pedantsky. V posledních desetiletích tvořila v novém, střízlivém, příjemně prosvětleném prostoru v novém domě na jednom ze sídlišť na okraji Prahy. Z bytu v Dejvicích to měla sice daleko, ale byla tam za chvíli metrem. Ateliér byl pár metrů od stanice. Jeho okolí asi moc inspirativní nebylo, ale ona si dokázala vytvořit svůj svět. U nás možná až tak slavná nebyla, svým nezpochybnitelným postavením v českém současném umění ji zastínil její muž Milan Grygar.
Zato do světa ji zvali často a vystavovala v předních muzeích umění od Tokia po Paříž. Ale i u nás dostala možnost v těch nejdůležitějších a nejznámějších institucích, jako je Galerie hlavního města Prahy, Hollar nebo Mánes, který byl tehdy ještě prestižní výstavní síní. Když jsem pracoval v Museu Kampa, požádal jsem ji, jestli bychom tam spolu mohli připravit její výstavu. Šel jsem za Medou Mládkovou a zeptal jsem se jí. Ona okamžitě souhlasila a vyprávěla mi, jak navštěvovala Milana Grygara někdy v 70. a počátkem 80. let (než jí v roce 1984 zakázali vstup do Československa) a on jí vždy připomínal, že by měla jít do ateliéru jeho ženy. Meda ale její tvorbu neznala, a tak to odkládala.
Společně jsme tehdy jeli do jejího ateliéru na okraji Prahy a Meda se okamžitě nadchla, když tam viděla až minimalistické série obrazů a soch. Nešlo ovšem o čistý minimalismus, v její tvorbě se projevovala hravost a radost z kontrastů výrazných barevných tónů. Při této návštěvě jsme se definitivně rozhodli. Pak jsem šel k paní Pacovské ještě několikrát a nakonec jsme vytvořili koncepci, ve které se doplňovaly právě sochy a obrazy, které spolu úžasně souzněly. Výstavu jsme naplánovali pro prostor konírny a začali připravovat katalog. Napsal jsem text a požádali jsme paní Mládkovou, aby připsala osobní vzpomínku nebo takovou řekl bych „zdravici“.
Psala na stroji, takže jsem její úvod přepsal na počítači a poslal Květě Pacovské. Stálo v něm, že paní Mládková za svých návštěv Prahy ještě na začátku normalizace, když přilétala z Ameriky, nikdy Květu Pacovskou nenavštívila. Potom do textu ještě začlenila odstavec o tom, jak jezdila za Milanem Grygarem a myslela si, že navštívit jeho ženu nestojí za to, jak bojovala s komunistickým režimem, jak podporovala české umělce, a nakonec další odstavec, jaké spory vedla s Milanem Knížákem.
Pak tam připsala, že tehdy udělala chybu, a velkou, když ji nenavštívila, ale že ji nyní napravujeme a že nyní naše muzeum vlastně objevuje dílo Květy Pacovské, kterého si dosud takřka nikdo skoro nevšiml. Upozornil jsem ji, že ta už dávno vystavovala ve všech světových metropolích a učila na významných zahraničních univerzitách či akademiích.
A text končil větou: „Milá Květo, vítáme Vás v našem malém krásném muzeu.“ Paní Pacovská mi pak zavolala, že takový text nechce, a že tedy raději žádný katalog nebudeme dělat. Nakonec mi řekla, že paní Mládkové zavolá. Prokázala vysoký stupeň diplomacie. Přesvědčila ji, že poslední věta je geniální, a co kdybychom tam z celého jejího úvodu nechali jen ji. A tak jsme to také udělali. Výstava proběhla a dostal jsem za ni krásnou grafiku. A Museum Kampa dokonce obraz a sochu, kterou jsme pak zařadili do tehdejší stálé expozice.
Abych dokreslil její osobnost, připomínám svou první návštěvu v jejím ateliéru. Seznámil jsem se s ní někdy počátkem devadesátých let a vzal jsem s sebou svého asi sedmi- nebo osmiletého syna. Ukázala nám, tehdy ještě ve svém dejvickém ateliéru, řadu ilustrací, kreseb, grafik a také objektů. Ty mě tehdy opravdu nadchly. Mému synovi se věnovala a nakonec mu dala několik knížek se svými ilustracemi. Byla opravdu milá a velkorysá.
